O mě

Kdyby někoho zajímal můj porodní příběh, tak níže ho přikládám sepsaný mou sestrou, protože já sama bych to lépe nenapsala! A třeba bude někdy prostor a doplním k tomu ještě věci ze svého pohledu. .

Jak se mi narodil synovec Tobias aneb jak jsem se nachomýtla k domácímu porodu

To bylo tak. Je mi 33, mám dvě děti, Adinku 5 let a Albertka 2 roky. Za sebou mám jeden přirozený porod a jednu akutní sekci kvůli komplikacím při porodu. Jako od přírody úzkostný člověk, navíc s vlastními zkušenostmi, který za vším vidí katastrofu, jsem ani nikdy nepřemýšlela o tom, že bych své děti porodila jinde než v porodnici. I přesto, že domácí porod je určitě krásná věc. Porodíte si dítě ve svém prostředí, v klidu, harmonii a bezpečí. To je přece nádhera! Ale pak si vybavím rizika, která hrozí u každého porodu a nadšení z domácího porodu okamžitě střídá ohromný strach, protože jednoduše vím, co všechno by se mohlo stát.

A když za mnou moje o 9 let mladší sestra Adélka přišla s tím, že se rozhodla pro domácí porod, cítila jsem se trochu v šoku. A nejen já, co teprve naše máma. Ví, do čeho se pouští? Ví, jaká jsou rizika? Co když se něco stane a už si to nikdy neodpustí? Co když si to rozmyslí v průběhu porodu a už bude pozdě? Budu cítit část viny, když ji nebudu přemlouvat na porodnici? Hlavou se mi toho honilo hodně, ale Adélka mi dala jasně najevo, že je to vědomé a dospělé rozhodnutí její a otce dítěte – mýho švagra Ondry. A tak jsme zjistili, že pokud je jako rodina máme rádi, měli bychom jejich rozhodnutí respektovat, což jsme také udělali. A tak začal náš porodní příběh.

Fáze vesmírného zásahu

Protože s dětmi a manželem žiji téměř 300 km od svého rodného domova, jezdím pravidelně za rodiči, prarodiči a sestrou na několikadenní návštěvy. Většinou nám vycházejí zhruba každý měsíc a půl. Jednu čtyřdenní návštěvu jsme naplánovali na půlku února. Ta ale nevyšla, protože onemocněla moje Adinka a vzápětí já. Tak jsme návštěvu posunuli o týden. To ovšem onemocněl pro změnu Albertek, takže jsme opět nejeli nikam. Vzhledem k tomu, že za dalších 14 dní si Adélka naplánovala předporodní rituál s jí blízkými ženami, říkám si, to bude fajn. Tak to nakonec posuneme na březen, a ještě se budu moct zúčastnit předporodního rituálu, na kterej mě ale Adélka stejně pozvala prý jen proto, abych nepindala, že mě nepozvala. Ale jelikož jsem od přírody kontaktní typ, ráda se nacpu všude možně. A tak jsem s dětmi ve čtvrtek 9.3. odjela a domů se měla vrátit v neděli 12.3. To to ale hezky vyšlo, že jo! 

Den první: sobota 11. března 2023

Adélka je 37+1 a tak má ještě skoro 3 týdny do termínu porodu. Odpoledne, u rodičů doma, proběhl krásný předporodní rituál. Sešlo se mnoho skvělých žen, které přišly zejména proto, aby pomohly Adélce naladit se na krásný a přirozený porod. Trošku ezo sranda, myslela jsem si, ale nakonec dobrý, úplně jsem cítila ten závan duchovna ještě na druhej den. :D Když rituál skončil a Adélka se chystala na odjezd domů, ještě u dveří se zmínila, že ji možná pomalinku odtéká plodová voda. Chvilku jsme i s mamkou rozebíraly množství, hustotu, barvu a jiné faktory unikající tekutiny. Celkem jsme se nasmály. Jelikož se stav nijak neměnil, ještě ten večer Adélka i s Ondrou vyrazili do lékárny a pořídili ph papírky, aby unikající tekutinu otestovali, protože plodová voda má své konkrétní ph. Patero testování ukázalo, že se nejspíš jedná o plodovou vodu.

Uf. Cítím napětí. To už je to tady? Volám manželovi, že zítra asi nepřijedu a že počkáme, až se miminko narodí, abychom se s ním mohli i s dětmi přivítat. Manžel, odborník na slovo vzatý, který již za život rodil nejen kůzlata a koťata, ale i naše dvě děti, souhlasí a dodává, že to můžeme čekat klidně ještě dva dny. Tak jasně. Rodil totiž prý i naše štěňata, takže ví. S tím já ovšem nesouhlasím, protože štěňata jsem fence pomohla odrodit já, zatímco on tvrdě spal a občas i chrápal. A co si budem, koťata taky zrovna neporodil, protože je našel až ráno pod postelí a co se týká našich dětí…tak tam je taky skoro jasný, kdo je vlastně porodil, že ano.  A kdo nakonec ví, jak to bylo s těmi kůzlaty, u toho jsem nebyla. 

Den druhý: neděle 12. března 2023

Hned ráno s mamkou voláme Adélce. Tekutina stále uniká, ale jinak je vše v pořádku. Adélka se cítí dobře a říká, že sem tam má lehké menstruační bolesti. Je to jasný, porod je tady! S mámou cítíme euforii a radujeme se. Brzy přijde miminko na svět!

Tak se domlouváme, že i s dětmi přijedeme za ní, půjdeme společně na procházku, na dobrý oběd a třeba to nějak podpoříme. Pohyb, gravitace, psychická pohoda…taková porodnická klasika.  Před polednem jsme vyrazili a už po cestě Adélka celkem pravidelně po 15-20 min "au au au" menstruační bolesti. S mámou jsme si jisté, že jde o počínající porod. Adélka trochu váhá, mluvíme i o tom, že by se mohlo jednat o poslíčky…ale s mámou stejně víme svoje. Porod pozvolna začal.

Na procházce jsme ušly skoro 6 km a Adélka šla domů si trošku odpočinout. Stav je stále stejný, má bolesti po 15 – 20 min a pociťuje únavu. My s mámou jedeme domů a posíláme ji do koupele a teplé vody. Po koupeli se Adélka ozývá, že bolesti jsou mírnější, ale nevymizely úplně. Chystá se jít spát a my s mámou taky. Máme zaplé zvuky.

Den třetí: pondělí 13. března 2023

Ráno se probouzím šokem a hned sahám po telefonu. Žádná zpráva. Tak zase nic. Už jsem se těšila, že bude mimi na světě. Voláme si s Adélkou videohovorem. Ten trvá asi 15 min. Během toho Adélka říká, že má za sebou ne moc dobrou noc. Málo spala, bolesti jsou intenzivnější a stále častější. Pláče. Má strach, je unavená a bolavá. A nejspíš tuší, že tohle je teprve začátek, protože stále opakuje, že už tohle je dost velká hrůza a že co teprve bude dělat potom. Že to asi nedá. Uklidňuji ji, že dá.

Odpoledne jede Adélka za svou porodní asistentkou Bárou. Ta potvrzuje počínající porod a říká, že v porodních cestách bude už tak čelíčko miminka. Ale že je opravdu teprve na začátku. Takže fakt. Brzo bude miminko, říkám si. A jen se podivuju nad tím, jak to ten vesmír krásně zařídil, že mám tu možnost být tu s ní. Adélka se po kontrole u Báry zklidnila a jede domů. Zůstává v kontaktu s ní i s dulou Olgou.

Běhěm dne bolesti neustávají, ale sem tam se mezi kontrakcemi udělá větší interval. Trošku nás to všechny mate, všude přece píšou, že kontrakce musí být pravidelné a na vteřinu přesně! Adélka si zoufá, představa, že tyhle bolesti nejsou porod, ji ničí.

Večer se Adélka domlouvá s mamkou a přijíždí na masáž bolavých zad. Když přijela, byla taková uplakaná, unavená, červená, jako by měla horečku a říká, že se potřebuje nějak uvolnit. Bolesti jsou intenzivní, po 5 min, bolí to a jak sama říká, jde proti nim a brání miminku sestupovat. Cítí, že je to špatně, ale tak špatně se jí uvolňuje…

Tak jdou s mamkou nahoru, zapálí svíčky, pustí hudbu a udělají krásnou klidnou masáž. Chvilkama se přidávám, masíruju Adélce bříško, hladím miminko a jen zpracovávám, co se to děje. Že fakt rodí! Až po nějaké době a po rozhovoru s mámou si uvědomuji, jak to byl krásný okamžik. Adélka s Ondrou jedou po masáži domů. Doufají, že v noci se porod rozjede, a i my s mámou čekáme, že do rána bude miminko na světě. Máme zaplé zvuky.

Den čtvrtý: úterý 14. března 2023

Ráno opět žádné nové zprávy. S mámou voláme s Adélkou videohovorem. A stav je stále stejný. Bolesti intenzivní, s pětiminutovými intervaly, Adélka opět v noci skoro nespala. Je strašně unavená a zoufalá. Už se to táhne strašně dlouho. Je nám ji s mámou tolik líto. Do toho Adélce z domácího CRP testu vycházejí vyšší hodnoty, takže jsou na místě i obavy z možné infekce. S Ondrou se rozhodují, že pojedou znovu za Bárou na kontrolu, kde mají být v 11. S mámou si neustále píšeme a děláme si legraci, že se mimi nakonec narodí v gynekologické ordinaci, protože Adélka ani Ondra se celé dvě hodiny neozývají. Nakonec se ozývají ve 13 hod s tím, že porodní cesty jsou otevřené na 2 cm a že porod pomaličku postupuje. Pomaličku. Miminko má krásné ozvy, průtoky jsou také v pořádku, tak se domlouvají, že vyčkají doma do večera a pokud se nic nezmění, večer pojedou do porodnice. Adélka už ale vypadá opravdu vyčerpaně a s mámou o ni máme strach.

17:30

Večer okolo půl šesté se vydávají do porodnice. Všem se nám ulevilo, že nakonec miminko přijde na svět v porodnici, pod dohledem lékařů. Všichni netrpělivě čekáme na zprávy. Jaké je ale naše překvapení, když Adélka volá s tím, že ji lékaři poslali domů. Miminko je v pořádku, plodové vody má dostatek. Odtékající tekutina prý není plodová voda, kontrakce nejsou kontrakce, ale napínající se děložní vazy. Možná poslíčci, když přimhouří oko. Prvorodička, sotva ukončený 37.týden, o porod se nejedná. Nazdar. Alespoň vzali krev, aby zjistili, zda v těle není nějaká infekce, vzhledem k pozitivnímu CRP testu.

21:00

Adélka přijíždí k našim kolem deváté večer. Vrhne se mámě do náruče a usedavě pláče. Je zlomená, zoufalá, v bolestech a když se i přes své vnitřní hodnoty rozhodla svěřit lékařům, tak ji nevěřili. Zlomili a zadupali její intuici, že její miminko se rozhodlo přijít na svět. A tak vnitřně váhá. Co když to není porod? A kontrakce, stejně jako v porodnici, ustupují a intervaly se prodlužují až na 9 min. S mámou ale máme jasno, všechno tohle okolo ji nedovolí se zklidnit a oddat svému porodu. Musíme jí pomoct. A tak navrhujeme vanu a jako zkušené rodičky ji ubezpečujeme, že to porod určitě je a že jsme s ní. Adélka jde v doprovodu mámy do vany, Ondra jede k nim domů nakrmit morčátka, nabrat pejska Amálku a já jdu uspat děti.

Ondra je v kontaktu s Bárou a Olgou a domluvili se, že jakmile budou kontrakce pravidelné po dobu alespoň 5 hodin, ozveme se.

21:38

Voláme s mojí kamarádkou Magdou, která je porodníkem v jedné pražské nemocnici. Konzultujeme momentální stav, posíláme video a Magda mimo jiné říká, že se o porod určitě jedná a že lékaři v porodnici jasně pochybili, když Adélku poslali domů. S mámou jsme ještě víc naštvané na přístup porodnice. Adélka začíná mít opravdu intenzivní bolesti. Její nádechy a výdechy jsou hlubší a hlubší. Jsou procítěné a hlasité. Ondra se vrací i s Amálkou.

22:00

Ondra volá do nemocnice na výsledky krve a ty jsou dobré. Adélka má téměř zanedbatelné hodnoty, a tak zde není příliš velké riziko infekce, která by samozřejmě mohla ohrozit hlavně miminko. Zase uf. Kontrakce stále po 5 min.

V chodbě se potkávám s mámou. Ta nadává, že my tady rodíme a táta si dole v klidu spí! A ještě chrápe! A jo, taky zírám, jak někdo může v tak důležitou chvíli spát. Jakože cože? Zároveň ale přemlouváme nastávajícího otce Ondru, aby si odpočinul, protože noc bude asi dlouhá a ještě ho bude potřeba. Celou situaci nese hodně statečně, ale na očích mu vidím, že i on má strach a že je rád, že na to není sám.

Den pátý: Středa 15. března 2023

1:00

Situace se nijak výrazně nemění, Adélky bolesti jsou podle nás pravidelné, byť mezi některými je interval 4 minuty, někdy 5 minut. S mámou naťukáváme, že by bylo možná fajn už zavolat Báře a Olze. Ony zkontrolují stav a šup, může se jet do porodnice. Bohužel, zrovna v tom okamžiku se Adélce porod zastavuje a kontrakce přicházejí třeba po 9 min. S mámou se na sebe podíváme a víme, že obě víme. Adélka se tady cítí bezpečně. Tady, v domě svých rodičů, po boku manžela a dvou nejbližších žen, hlavně mámy a ségry, ale hlavně té mámy.

My Adélku masírujeme, prodýcháváme s ní kontrakce a mluvíme na ní, mezi kontrakcemi si povídáme, smějeme se a odpočíváme. V rytmu Adélky a miminka. Trošku se s Adélkou obáváme, aby máma trpící na migrény z toho dýchání neměla migrénu, protože vlny prodýchává fakt zodpovědně.

Když se s mámou po chvíli potkáme zase v chodbě, chvilku si špitáme. Stihly jsme si říct spoustu omáčky kolem, ale to zásadní sdělení vypadalo asi takhle:

Máma: "Ty vole, co budeme dělat?"

Já: "No mami. Asi se ti, ty vole, narodí tady."

Máma: "No ty vole."

A obě se chytáme za hlavu. Částečně strachy, ale částečně taky proto, že teď teprve nastoupil ten pravý adrenalin. Takhle si představuju okamžik, kdy stojím na hraně mostu a chystám se skočit bungee. Asi to bude jízda!

Uuuuuf. Hlouboký nádech a výdech. Jedeme dál.

3:00

Je neskutečný, že je všechno pořád stejný! Adélka se trápí v bolestech. Má pocit, že omdlí, že to nezvládne, je vyčerpaná. Potřebovala by vědět, jak je na tom, posouvá se někam?

Takže s mámou zkušeně navrhujeme, ať provede samovyšetření a pokusí se zjistit, jestli už aspoň ucítí hlavičku. Adélka ale odfukuje, že si tam nedosáhne. Všechny se zasmějeme a najednou je ve vzduchu ten nápad, který ani nikdo nemusel říct nahlas. Někdo jí musí vyšetřit, když si tam sama nedosáhne!

Ježiš, ale kdo. Tak máma, to se přece nabízí jako první, že jo. Mami, budeš ji muset vyšetřit ty. Máma trochu vykulí oči, a i když ji cukají koutky, snaží se úplně vážně říct, že pokud je to teda potřeba, samozřejmě se toho zhostí! Adélka se směje a souhlasí, když prý se na to máma tolik třese. A ta, že se netřese. A já se směju ještě teď.

Netrvalo tedy dlouho a fotím mámu na památku v gumových rukavicích, která se chystá provést vaginální vyšetření svý dceři a mojí sestře. Bože, to snad není možný, mně se to musí snad zdát tohleto! A všechny se chechtáme, protože tohle bylo prostě strašně vtipný.

Máma cítí hlavičku! Mazec! Všechny máme radost, to znamená, že miminko sestupuje a že vše jde, jak má. Trošku jsme se ještě nasmály u odhadů, na kolik jsou asi porodní cesty otevřené. Všechny tři jsme ve vzduchu mávaly s ukazováčkem a prostředníčkem, dělající písmeno "V" a zkoumaly, jak to tam ta Adélka asi má 

Ale pořád si říkám, ty vole, co tohle bylo. Máma dělala mojí ségře vaginální vyšetření a cítila hlavičku. Prostě hustá story.

3:30

Adélce praskla voda. To jsem sice zrovna neviděla, ale potkala jsem mámu letící okolo. Prý pro ručníky, protože praskla voda! "Na postel?" Ptám se. "Ne, naštěstí na zem." Směje se máma. A pak se smějeme všechny, Adélka se do toho omlouvá, protože kaluž to byla pěkná. A protože máma má od začátku tak trochu strach o matrace. :D

Adélka stále hluboce, hrdelně a nahlas vydechuje. Máma říká, že zní jako turbína. A od zítra ji neřekne už nijak jinak než turbína. A strašně se smějeme. Jak je možný, že to máma umí tak dobře vystihnout. To prostě vážně zní jak turbína! :D

Myslím, že hned zanedlouho už ale opravdu skončila veškerá sranda. Adélka říká, že miminko je nízko, cítí ho, ale zatím nepotřebuje tlačit. Že už to brzy bude. Voláme porodní asistentku a dulu. Dojezd mají za hodinu. A já se ptám Adélky, jestli to vydrží. A v hlavě jí prosím, ať to vydrží. Přece nebudem miminko rodit my? Já, máma a Ondra? Co my sakra víme o porodech, nemůžeme ho přece rodit my! O co větší překvapení bylo, když Adélka odpověděla, že jakože neví, ale že to Bára s Olgou možná nestihnou.

No doprdele. Jak nestihnou?

4:00

Adélka se přesouvá do vany. Situace a atmosféra je nepopsatelná. Směs tolika energií, pocitů a zvuků…Adélka je plně oddaná porodu, je tak strašně přirozená a božská. Vlny přicházejí jedna za druhou, Adélka hučí (máma by řekla, že dělá turbínu), její hrdelní výdechy pocházejí z toho nejzazšího zákoutí jejího nitra. Nesou se a vibrují celým domem. Každý její výdech mnou prochází jako blesk, úplně jako vibrace. Uvědomuji si, jak je to silný zvuk, který prochází celým mým tělem. Cloumají mnou emoce, strach. Tak strašně bych ji chtěla pomoct. Mámě vidím na očích, jak je taky zoufalá, ale přesto mega statečná. Nedává na sobě nic znát, ale vidím, že kdyby mohla, okamžitě si to s ní vymění. Jak se asi cítí máma, která vidí trpět svoje dítě. Stačí, že vím, jak se cítím já. Ta bezmoc je nejhorší.

Obě ji s mámou masírujeme bolavá záda, protože během noci se Adélce přidaly křížové bolesti. Ondra sedí u ní a pevně ji drží za ruce. Drží se pevně. Tak krásně na ní mluví. Vyznává jí lásku, popisuje jí, jak je statečná a že je u ní. Že spolu to zvládnou. A jak moc se na jejich miminko těší. Jsem strašně dojatá a přemáhám pláč. Nemůžu uvěřit, že jsem součástí něčeho tak hlubokého.

4:15

Blíží se den a za chvíli vyjde slunce, s mámou si totiž všímáme, že začínají zpívat ptáčci.

Přijíždí Bára s Olgou. No do prdele, konečně. Kde byly tak dlouho? Ta cesta jim trvala snad věčnost.

Táta nejspíš sbírá odvahu a vydává se taky do koupelny. Ten nespal zhruba od půl třetí, což jsme poznali tak, že v té době přestal chrápat. Chvilku s námi mlčky stojí a kouká. Poté Adélce přeje štěstí a moc ji chválí, jak je statečná, políbí jí na čelo a odchází. I když všechny ty chvíle byly tak moc hluboké a kouzelné, stejně se nejde nesmát, když si nás tam tak představím, v koupelně o velikosti zhruba 3m2– Adélka rodící ve vaně, Ondra, máma, já, táta, Bára a Olga. A ještě pejsek Jůlinka, která se do tý koupelny musela prostě nasrat taky  To je přesně ta událost, při který se běžně setká celá rodina, no ne? 

4:30

Bára s Olgou se okamžitě ponoří do celého procesu, je vidět, že to znají. A do rozjetého vlaku naskočily jako profesionálky tak, že by člověk ani neřekl, že přišly teprve před chvílí. Bára se chystá provést, teď už opravdu odborné, vaginální vyšetření. Dopplerem měří miminku ozvy, které jsou ukázkové. Poté se ji ptám, jak jsme na tom.

A Bára mi odpovídá, že Adélka je otevřená na 5 cm. Ach jo, zase do prdele. Teprve na 5 cm? Vždyť to přece není možný, že to trvá takhle dlouho. Je to nekonečný! Ale nemyslím na sebe, myslím na to, že Adélka ještě není zdaleka u konce. Ale její stav se už nyní podobá tranzu, je hluboce ponořená do sebe, bolest z ní úplně sálá, a přitom je tak statečná. Shodly jsme se, že Adélce nebudeme nic říkat, abychom ji zbytečně nerozhodily. Stále jsme jí opakovaly, ať ještě chvilku vydrží. "Miminko je na cestě a brzy tu bude s tebou. Vydrž, miláčku. Brzy bude po všem." A v duchu jsme si nepřály nic jiného, než abychom měly pravdu. Vypadala tak strašně vyčerpaně, že jsme s mámou měly strach, aby třeba neomdlela nebo nedostala infarkt.

5:15

Začíná se budit Albert. Svítá. Kojím ho a vysvětluju, že Adélka bude mít brzy miminko a že ho moc prosím, ať je dneska hodný. Zachumlám ho do peřin, zapnu Fíhu a chůvičku a střídavě chodím do koupelny za Adélkou, která je pořád ve vaně. Je jí strašný vedro, je úplně rudá, a tak větráme co to jde. Když skončí kontrakce, jeden otevře dveře od koupelny, druhý balkónové dveře a děláme průvan. Víme, že máme zhruba minutu a půl, než přijde další vlna. Je tady! Honem zavřít dveře! A tak pořád dokola.

Předtím jsme je totiž nechávali otevřené, ale přišel táta, že bychom je možná mohli zavírat. Že je Adélka hodně slyšet. A prý, kdyby šla okolo nějaká ženská, tak asi dobrý. Ale jít prý okolo chlap, mohl by ještě zavolat policii v domnění, že jsme právě někoho zavraždili. Taky trochu sranda, ale v tu chvíli se nikdo moc nesmál. To až zpětně. 

Chvilku také s Olgou mluvíme o mých dětech. S mámou musíme konstatovat, že celou noc spaly naprosto nádherně, jako by to všechno vycítily. A že i Albertek je hodný. Olga říká, že porod je velmi přirozená věc, že je velmi rytmický a děti se zpravidla zvuky rodící ženy nenechají probudit. To je prostě boží.

A něco na tom fakt bude. Všímám si rytmu, který má Adélka v sobě, v dechu i pohybech. Neskutečné. Jak mi to mohlo uniknout?

V tuhle chvíli už začínám tušit, že se miminko vážně asi narodí tady. V domě svých prarodičů. Jen jsem nevěděla, jestli v posteli nebo ve vaně.

6:15

Už se vzbudila i Adinka. Koukám z okna a vidím krásně modré nebe a zářící slunce. To snad není pravda. Takový krásný počasí, po několika ošklivých dnech, to si to to miminko pěkně vybralo.

Pouštím dětem nahlas televizi a pohádky, abych přehlušila zvuky, které se rozléhají všemi kouty. Mám strach, aby se Adinka nevyděsila nebo neměla strach o tetu. Samozřejmě jí říkám, jaká je situace, že miminko asi brzy přijde na svět a že bude nejlepší, když zůstaneme v pokojíčku a nebudeme nikam chodit. Že teta teď potřebuje klid. Nosím jim snídani a snažím se je udržet v pokoji. Adinka je moc rozumná, a dokonce mě nechá odcházet a dohlíží i na mladšího brášku.

Někdy v této době, nevím přesně kdy, se Bára snaží poslechnout ozvy Dopplerem. Adélka je v kleče ve vaně. Bohužel ozvy nemůže zachytit a Adélka se děsí, jestli není něco špatně. Bára ji uklidňuje, že nic není špatně, jen tato poloha se bohužel už zdá být nevhodná, protože nemůže miminko "najít". A tak se Adélka přesouvá do ložnice.

7:15

Volám si videohovorem s manželem. Ve zkratce mu říkám, jakou jsme zažily noc a že miminko se musí narodit každou chvíli. Vyprávím mu, jak je to pro mě těžké, dívat se, jak milovaný člověk trpí a neumět pomoci. A on celkem pohodově říká: "No tak co no, prostě porod, ne? Tak buď v klidu." Jasně, vole. "Já ti dám prostě porod! Co ty o tom víš? Nepřej si mně nebo ti půjdu dát k hovoru Adélku, zkus jí říct, že je to prostě jen porod a uvidíme, co ti poví!" A smějeme se. Po hovoru s manželem se ale přece jen trošku uklidním, má vlastně tak trochu pravdu. Porod sám o sobě je obrovská věc, ale zároveň tak běžná. Ženská těla a mysl jsou schopna tu nevydržitelnou bolest zapomenout, asi hlavně proto, abychom nevyhynuli. A tak to bude mít i Adélka. Vydrží to, zvládne to. A pak na to zapomene a půjde do toho stejně znova. 

7:25

Sotva jsem se s manželem rozloučila, přichází máma, že už je to asi tady! Teda, prý to neví jistě, ale jelikož porodní asistentka Bára bude prý potřebovat nahřátý ručníky pro miminko, dovtípila se, že už je to asi tady. Směju se.

No tak jo. Adélka bude tlačit! Co teď? Děti celkem hodný, ale pojistím si je pohádkou bez reklam a pytlíkem bonbónů. Pak jsem si vzpomněla, že u jednoho pytlíku se určitě budou hádat, takže nacpu rovnou každýmu jeden. Pro jistotu na komodu umisťuju lázeňský oplatky. To je totiž takový můj malý soukromý trik na Alberta – aby si myslel, že to nesmí jíst, proto je to vysoko, a aby případně měl co dělat, kdyby snědl ty bonbóny moc rychle. Zapínám chůvičku a odcházím do ložnice.

No uf. Stoupá mi adrenalin. Vidím Adélku na boku a vidím, že již vykukuje temeno miminka. Jdu k Adélce, chytím jí za ruku a říkám, že už jen maličkej kousek! "Adélko, vidím vlásky! Má vlásky!" A nacpu jí svůj obličej k jejímu, jako důkaz lásky a podpory, samozřejmě. Na to mi Adélka říká, ať nejsem tak blízko a že se se omlouvá. V duchu se směju a ani se nedivím, odjakživa se na ní totiž lepím a ona to nesnáší :D

7:35

Každý zaujímá svou pozici a každý máme svůj úkol. Ondra podporuje u hlavy, Olga a Bára hlídají vespod, máma natáčí a já mám za úkol hlídat čas narození miminka. Bože, jaký já mám krásný úkol! S mámou si přehazujeme telefony, beru si její zastaralý na hlídání času, protože můj a Adélky je vybitý. Jí dávám telefon Ondry, protože stejně dělá nejhezčí fotky a videa. Tak. To bychom měli.

Adélce přicházejí vlny, během kterých tlačí. V pauzách odpočívá a nabírá síly. Je vidět, že tlačí ze všech sil. Zároveň vidím hlavičku miminka, která se s každým zatlačením pomaličku přibližuje. A Báru, která nahřátým ručníkem chrání Adélčinu hráz a prsty jemně pomáhá miminku vyklouznout ven.

7:43

Miminku se narodila hlavička. Čekáme na další kontrakci a na další zatlačení. Mazec.

7:44

Adélka zatlačila a narodilo se tělíčko miminka!! Hurá! Je tady! Konečně je tady!! 7:44!

Hlásím čas a přicházím blíž. Jako první vnímám, že miminko hýbe ručičkou a Bára bere fonendoskop, aby poslechla srdíčko. Srdíčko je v pořádku! A tak jej pokládá Adélce na hruď.

Místností se rozlilo štěstí a úleva! Do očí se mi derou slzy a brečím štěstím, dojetím, úlevou…pláče i máma a Ondra. Myslím, že všichni cítíme to samé. Objímáme se všichni navzájem. Je to nádherný okamžik. Tolik lásky.

7:55

Adélka je 10 min po porodu, miminko je spokojené a přisáté u prsa a Adélka září štěstím. Ani by člověk neřekl, kolik hodin v bolestech má za sebou. Že nespala 3 noci po sobě. Jsou nádherní. Adélka, miminko i Ondra. Konečně jsou spolu.

Máma zmiňuje, že vlastně ještě nevíme pohlaví, protože to bylo překvapením. Adélka od samého počátku říká, že se jim narodí chlapeček. A taky, že ano. Nádherný, maličký chlapeček. Tobias.

A já si všímám, jak nám všem bylo po dlouhou dobu jedno, jestli se narodil chlapeček nebo děvčátko. Nebylo to v tu chvíli vůbec důležité. Se srdcem na dlani jsme sledovali zrození nového života, zrození ženy v matku, z muže v otce. Zrození rodiny.

8:00

Adélka: "Chtějí se přijít podívat děti?" a krásně se usmívá.

Já: "Jestli můžou, tak jasně. Strašně moc chtějí." Říkám nadšeně.

Adélka opět s úsměvem: "Tak je přiveď."

V duchu si říkám, no jo, děti. Já na ně úplně zapomněla. Jdu pro ně do pokoje a tam spoušť. Všude na zemi jsou bonbóny a drobky z oplatků. Ale v poho, hlavně, že byli hodní. Strašně strašně hodní! Lásky moje. Klidným a jemným hlasem jim říkám, že už se narodilo miminko a jestli se chtějí jít podívat. Ale to jsem už od začátku považovala za formální otázku, bylo jasný, že chtějí.

Probíhá seznámení s dětmi. Adélka jim představuje Tobiáska a Adinka ho hladí po hlavičce a rozplývá se, jak moc je krásný. I Albertek dělá "`malá, malá" a opakuje, že je to "mimi". Mám pocit, že tolik lásky snad ani nemůžu vydržet. A společně se vyfotíme.

Den porodu

Stále nemůžu uvěřit, že jsem byla u něčeho tak krásného a přirozeného. Jsem šťastná, že i mé děti byly částečně u toho a že stály tak blízko při něčem tak jedinečném, jako je zrození nového človíčka.

12:00

S mámou si objednáváme pizzu a necháváme právě vzniklou rodinu o samotě. Sedíme v kuchyni a nemluvíme o ničem jiném než o tom, že se před chvílí narodilo miminko. Tady. U nich v ložnici. Na tátový půlce.  Mámu strašně bolí nohy z neustálého chození a stání, mně strašně bolí ruce a prsní svaly z poctivého masírování. Máma opět výstižně poznamenává, že je to je tím, že já jsem zvyklá chodit a ona zase masírovat. Pravdu má. 

17:30

Večer přichází táta a přiváží večeři. Všichni jsme společně v kuchyni. Adélka, Ondra, miminko, máma, táta a já s dětmi. A panuje tady taková pohoda. A všechny tři od táty dostáváme krásnou kytku. Adélka za svou statečnost a my dvě s mámou jsme prý byly skvělý porodní báby! Celý je to jedním slovem boží. Až na to, že jsem si kytku zase zapomněla vzít domů. Stejně jako všechny ostatní, který mi táta koupí. Takže prý mi už žádnou nekoupí. Ale třeba jenom vyhrožuje. 

Pro tebe, Tobiásku:

Ahoj miminko naše. Vítám Tě tady. U nás v rodině. Jsme sice trošku šílení, ale pamatuj, že lásky nebudeš mít nikdy nedostatek! Už teď vím, že budeš boží chlapeček, kluk a nakonec muž. Prostě báječný člověk. Těším se na náš společný příběh nás všech, který se začal psát v okamžiku, kdy jsi se rozhodl přijít sem na svět. Dávej na sebe pozor.

Miluji Tě, Tvoje teta.

P.S.: Až bude jednou ta správná doba, možná ti někdo povyprávíme o chvilkách, které v mém vyprávění schválně nenajdeš a kvůli kterým bych se prý měla podepsat jako "hustá teta".  Tak ahoj!